Road Trip Sarajevo: aneb náhrada za cestu do Oděsy

Účastníci: Jirka alias Piňda, Kuba James Janča, Raduna, Michal skoro penzista, Dongi alias zase "to" nestartuje  a Tonda vrchní bookovač a sponzor

Termín: 2-6.7.2021

Sepsal tentokrát: Jirka alias Piňda

Naše cesta byla plánována jako vyjížďka na kafe do Sarajeva ale ač byla spunktována celkem spontánně 22.6. tak účast byla vskutku enormní (6 kusů).

Rutina  neškodí a proto je  jako obvykle sraz v pátek 2.7.2021 ve 13 hodin  na RobinOilu v Odoleně Vodě . Má maličkost už čekala na výjezdu na D1 z Prahy, připravená ve "zbrusu novém" darovaném nepromoku, páč lilo v Praze už od rána. Kluci dojeli s menším zpožděním, prý nějaká drobná závada a většina je  vybavena nepromoky (z čehož jsem měl radost, abych nebyl jediná trubka). Dongiho nepromok, barvy dělnických modráků, dal vzpomenout na zajímavý film Instalatér z Tuchlovic Pouze Tonda a Radek, nejdrsnější z Odolens Riders, přijeli bez nepromoku a s hláškou, že levá koule Tondy je mokrá a studená, tak nevím, jak zařídil, že jen levá ? Dali jsme si  kafe a vzápětí nakopli stroje, ale Dongiho nový Fazer nenastartoval (co ten kluk s tím pořád dělá ? mám podezření, že Dongi je bůžek smůly ). Po 5 pokusech, domlouvání, vyhrožování (a viděl jsem i napřaženou nohu na kopanec)  jeho 150 koňový oř ožil a vyrazili jsme. Povoz na D1 byl obvyklý hustý , doprovázen prvním prázdninovým víkendem a deštěm, kde jsme se logicky během chvíle poztráceli (Kuba vybaven bočními kufry, kde tahal nafukovací pannu  neprojel širokou záchranářskou uličkou), ale i my ostatní jsme se po čase rozdělili na dvě skupiny. Nakonec jsme se před Brnem zase shledali na Devíti křížích a pokračovali  dále přez hranice na  Slovensko. Na SK benzínce jen krátká zastávka na kafe, slivovici a hurá do Maďarska,

směr Balaton, kde byl cíl Tihany a trajekem na první ubytko v Zamárdi. Cesta svižně odsýpala částečně po dálnici (Radek poprvé projevil strach na motorce a bál se, že ho to sfoukne nějakým zákeřným bočákem). Nicméně, nesfouklo (a fičelo tam solidně) a po několika desítkách kilometrů prcačky v hustém provozu sjeli z dálnice na okresku, kde musím uznat, že cesta byla moc hezká, s minimem provozu, často super asfaltem a zatáčkami, které bych v té placaté zemi nečekal. V podvečer jsme dorazili do městečka, kde Dongi projevil menší krizi se slovy, že ho bolí ruka, prdel a motorka ho nebaví, cesta na hovno a celý výlet stojí za hovno. Dali jsme slivovici a bylo zase dobře. Mezitím náš bookovač Tonda našel restauraci, kde měli asi nejlepší burger, co jsem kdy jedl. Dali jsme pivo (nevíte někdo, proč mají všechny země, kterými jsme projeli, na čepu Staropramen ?) obdivovali jsme krásu místních žen, hlavně Kuba začal tokat jako tetřev hlušec (pravda je, že nikde jsme už nepotkali hezké holky, kromě Maďarska), dali slivovici a jeli na trajekt, který na nás už čekal (Tonda cáloval trajekt i jídlo). Trajekt byl krátký, hned po vylodění jsme byli u prvního ubytování (Tonda cáloval). Dali jsme slivovici a ubytovali se. Drobné rozepře, s kým budu spát (jsem hold citlivý na hluk, no) kdy se mi nepodařilo z 3 lůžáku vyštvat zbylé dva nocležníky vedle, jsme šli na pivo.

Hrála nám příjemná živá kapela, místňáci se s námi hned družili (hlavně ten teplý šel nějak pořád po mě ? nebo se mi to zdálo ? a pořád mluvil o žaludu). Dali jsme lokální pivo Budapest (zlatý Staropramen) a v 22 hod se slovy seru na vás, dobrou noc, šel Raduna spát. Kluci mohutně zívali a následovali Radka. Mě se spát nechtělo, ale přeci nebudu trhat partu. Ráno odjezd, slivovice a hledání, kde se nasnídáme. Zvítězila benzina, kafe a párek v rohlíku a jelo se do Bosny a Hercegoviny. Cesta byla velmi příjemná, hlavně okresními silnicemi, lemovaná poli kukuřice a obilím, občasnou zastávkou na hranicích, kde nás dvě chorvatské policistky kontrolovali a poprvé jsme se vytasili s Covid pasem (Kuba zase tokal). Vše bez problému. Cesta fičela velmi svižně kusem Chorvatska a takřka zcela prázdnou dálnicí, kde jsme se poprvé vyhecovali a zkoušeli, kdo má větší koule (rozuměj, rychlost). Michalova německá kamarádka při 195 km/h otestovala plný výkon a ukázala, že ač stará, stále má co nabídnout a chladná fakt nebyla. Pak už ale nastoupili japonští inženýři od Yamahy a hlavně Kawasaki a okusili 250 Km/h a výše a rázem jsme brzdili na hranicích z Bosnou a Hercegovinou. Před tím ale Michal hlásil jízdu na rezervu, tak ještě krátká zastávka na benzine v Dakovu (ta němka je dost žravá). Na Hranicích nás (mě) nemile překvapil policista, když se tvářil, že Covid neexistuje (a to jsem mu ukázal jasný a nefalšovaný důkaz v podobě certifikátu o prodělání, tištěný doma na tiskárně a barevně !). Šťourání nebo očkování uznal, ale nakonec když viděl, jak smutně koukám  a říkám mu bravurní angličtinou: "Vole, I had covid 170 day ago, you can see my covid pass, from CZ official authority " tak se smiloval a pustil i mě. Ale spíš mi nerozuměl. Příjezd do Sarajeva, hlavní destinací cesty, byl pompézní. Zdejší lidé nejsou zvyklí na tolik motorek a motorkářů (bez srandy), tak nám hned prodavač kapesníků nabízel své zboží na křižovatce, ať si utřeme mouchy a reprezentujeme a taky poznal, že Michal trpí sennou rýmou a už mu docházejí. Celkem bez problémů jsme našli náš druhý nocleh. Dali jsem slivovici a čekali na domácího, že prý přijde do 15 min. Už víme, že jakkoliv na jihu, prostě vše vynásobit 2-3x. Za 40 min se přiřítil týpek, který by si nezadal se zjevem a vystupováním s pražskými veksláky a za 50 Eur nám ukázal jinak skvěle vybavený apartmán se 2 ložnicemi a dírou ve zdech ještě z války v 92.

Krátká sprcha a šli jsme se najíst do vyhlášené restaurace, kterou nám vybral bookovač Tonda. Jídlo šlo, pití jen nealko (já ty muslimy fakt nechápu - žádný alkohol, žádné vepřové, 5x dennně hlavou mlátit o zem, no každému co jeho jest:). Sarajevo se mi moc líbilo, země plná všech možných etnik (vedle sebe synagoga, kostel i mešita).Ale holky tam nemají hezké vůbec a všechny nosí drdoly na hlavně jako Olive z Pepka námořníka.Kuba ale i tak zase tokal.Tonda jako obvykle vše cáloval a už jsme hledali po krátké okružní cestě centrem 2 taxíky, které nás dovezou do lokálního minipivovaru Majstor za pivo. Pivovar byl asi 15 km od města, ale stále v Sarajevu, ale ve  čtvrti obývané více srbským etnikem, protože v půlce cesty taxikář zastavil, a schoval označení taxi ze střechy do kufru.Cestou stihl málem přejet malého kluka, vynadat mu, ale nakonec nás dovezl. Zaplatili jsme 20 Eur místo 15 domluvených (prý jsme neznali přesnou cestu) a druhý vůz to měl za 15 Eur. Pivo jsme koštovali v různých vzorcích, ale musím říct, že měli zajímavé, hlavně zahraniční kousky. Mě oslovil Irish Red Dragon.Ostudu jsme neudělali Michal málem spadl z lavice, když usnul, ale my jsme už zvyklí:).

Místní krásky nás neoslnily, pily jedno pivo celý večer, takže bychom si moc nerozuměli :)  (na jejich poměry i dost drahé, na úrovni centra Prahy). Za zmínku stojí, že pivovar byl udělán v paneláku, kde bydlí normálně lidé. Ale proč ne, když jim nevadí rachot do půlnoci. My jsme se notně posílení vydali zpět do centra, opět dva taxíky, přičemž jedna cesta nás stála už jen 10 EUR a druzí platili 13 EUR. V půli cesty obligátní akce, tentokrát nasadit banner taxi na střechu :) S Radkem jsme si dali ještě kafe v centru, ale kolem půlnoci už vše zavíralo, tak jen rychlovka a sraz na ubikaci. Ráno očista, snídaně (došel jsem s Kubou pro výborné čerstvé pečivo do místní Pakarny), uvařil jsem kafe a čekali na domácího (stihl to asi pro něj v rekordním čase, místo hlášených 5-10 min přišel za 20 min). Rozloučení, slivovice a jelo se do Chorvatska. Cesta vedla nádhernou krajinou, mírné zatáčky a nádherná jezera před horami, provoz silnější, hodně městeček na cestě, prostě bylo to majstorstvo v jebačke. Po čase měst ubylo a dalo se svištět rychleji . V horách krásné serpentíny, ale i provoz a bohužel mrholilo, takže jízda byla pomalejší, ale zase jsme se stihli kochat horami (náš kulturní referent Jindra nejel, což bylo i zároveň štěstí, protože by chtěl pořád někam lézt po kopcích :) Od Mostaru byla cesta skvělá a rychlá, počasí se zlepšilo, sjezdem k moři se o notně oteplilo a taky jsme se potřebovali vysvléknout (Tonda nebo Radek chvíli koketovali s žabkami :)

Ale hlavně nás dostihl hlad a žízeň. Bistro u Alvina můžeme v klidu doporučit. Výborné jídlo (pleskačky už nám šly trochu krkem, tak jsem kombinovali s čevabi), ale hlavně stín a moc milá a usměvavá servírka, co pásla dvě velká kůzlata:) Tokali jsme tentokrát všichni. Tonda nás zase pozval :) Rychlý záchod v podobě tureckého WC (tj. díra v zemi s hadicí na spláchnutí výtvoru zadelního), slivovice a jelo se. Bezproblémový přejezd do Chorvatska na dálnici A10 (mimochodem, Chorvaté za 10 let postavili skoro 800 Km dálnic, my cca 150 km) s svištěli jsme na Makarskou, 4 km dlouhým tunelem Sveti Ilija, stále z kopce k moři, na trajekt na ostrov Brač. Před naloděním ještě přelití slivovice z kanystru do normální lahve. Tonda zkušeně vybral z bankomatu nějaké kuny a lasičky, protože Chorvaté dost často nebrali karty, jen peníze a hodilo se to i dále.

Pak nalodění na trajekt nás čekala hodinová plavba klidným Jaderským mořem. Vylodění v Sumartinu na Brači a krátký přejezd do ubytování v Pučišće. Silničky byly jedním slovem perfektní, spousta zatáček, prudkých sjezdů a výjezdů a uzavřených serpentin (jednou jsem si málem nadělal do gatí po mírném podklouznutí), ale provoz nulový a za mě skvělá jízda. Paní domácí, moc milá dáma ve středních letech, nás přivítala v Tondou zabookovaném apartmánu (byl o dost dražší než předchozí, ale zase to vykompenzoval luxus a výhled na zátoku a moře). Litovala, že jsme jen na noc (to i my). Kuba tokal (tajně i my ostatní). Večer koupačka v moři a šlo se na večeři. Jídlo opět skvělé, tentokrát více už středomořské a ne pořád jen pleskačka :) pivko ucházející (v nabídce točený Staropramen) a to se nám to hodovalo, když jsme to neplatili (díky Tondo). Na mě dolehla únava dříve, na Michala obligátně přišlo po jídle spaní a tak jsme se rozdělili a část šla už spát. Ráno opět snídáme z místní pekárny, dáme kávu a slivovici, koupačka v moři a jelo se na druhou stranu ostrova do Supetaru na trajekt. Cestu jsme si zpestřili koupáním na nuda pláži, kde jsme za necelou hodinu viděli až dost : )

např. plemenného oplodňovače Gojka Kuliče a jiné zajímavosti a taky jsme se stihli připálit od sluníčka. Nalodění na trajekt proběhlo rychle, ani jsme nestihli dát oběd a už jsem se plavili. O 1,5 hod později jsem byli ve Splitu, dali rychlý gáblík v bistru pod viaduktem (kebab v tortile - moc dobrý), slivovici a hledali nájezd na dálnici do Záhřebu, kde nám bookovač zarezervoval ubytování v motorkářském klubu. Čekalo nás jen lehce přes 400 km na dálnici, ať to nemáme domů zbytečně daleko. Po příjezdu rychlé pivo, sprcha a šlo se hledat, kde se najíst za  poslední Kuny a lasičky (ještě, že Tonda vybrakoval rodinný účet, protože opět karty nebrali). Jídlo bylo skromné, zbylo nám jen na čebabi a salát (na alkohol jsem už neměli) a tak nám krásná a velmi usměvavá mladá servírka donesla za posledních 20 Kun překvapení (nechali jsem na ní, ať nám něco vybere). Vzala to sportovně a přinesla nám velkou láhev minerálky :)  Někdo čekal asi víc :) Tokali jsme ale všichni. Noc proběhla klidně, ráno jsem už nemohl dospat a budil nenásilně ostatní po 7 hod. Domů nás čekalo přes 700 km po dálnicích přes Slovinsko a Rakousko. Cesta horami byla příjemná, nebylo takové vedro, až za Lincem, kde jsme si dali první MCDonalds, se dost oteplilo. Doplnili benzín, naládovali se Roayl with cheese a dosvištěli do Čech, kde jsme se rozloučili před Českými Budějovicemi s Dongim. Cesta byla opět majstorstvo v jebačke, páč jsem nestihl projet ani uzavírku na cestě a semafor, a pak mě zastavil ještě vlak :)))), ale o malou chvíli později na benzině kafe proběhlo šťastné shledání a již zmíněné loučení s Dongim alias už mu to startuje. My jsme svištěli po D3 příjemných 160-180 až na poslední benzínku před koncem dálnice v Mitrovicíh, kde jsme se rozloučili a já jel už do Prahy klidnou. Kluci se rozjeli do Odolky, kde si dali pořádné první pivko po 5 dnech v Bodláku (Michal šel snad ještě pracovat nebo co). Za mě velmi příjemné kafe v Sarajevu. Už se těším na další vyjížďku a s obavami vyhlížím příchozí fakturu od Tondy, protože jsme mylně pochopili, že to neplatí za nás a nezve nás :)

Důležité na další cestu je rovněž mít i dostatek hotovosti v místně měně, a přinejmenším v EUR.

Sepsal tentokrát: Jirka alias Piňda