Druhá letošní vyjížďka  14-15. května 2021………..Lobeč, Dřevčice, Tisícový kámen

Napsal: Radek

Účast:  Radek, Jindra, Tonda, Kuba, Jirka a Michal

Fotky : https://odolensriders.rajce.idnes.cz/2021_05_vyjizdka_c._2_Radkova/

Účast mohla být i větší, ale potom co jsem předem avizoval, že půjdeme cca 3km pěšky slabší kusy odpadly. Sraz byl v pátek v 16.00 hodin na naší benzínce. Byl dost ubrečený den, tak jsme odjezd chvíli odkládali, abychom nejeli v dešti. Nakonec jsme vyjeli, protože bychom tam čekali asi ještě dnes. Cesta vedla na Mělník a pak Kokořínským údolím až ke známé hospodě „U Grobiána“, kde jsme odbočili vpravo a vychutnali si stoupání krásnými serpentýnami k vesničce Kanina, kterou jsme už párkrát navštívili při našich zimních vandrech (hospodu samozřejmě).  Dále jsme pak pokračovali přes Mšeno až do cíle první části vyjížďky, kterým byl „Parostrojní pivovar v Lobči“  https://lobec.cz/ . Zde bylo naším úkolem dát jedno malé, abychom nelekli žízní, než dojedeme do cíle a hlavně se vyzbrojit baterií plasťáků na večerní posezení u ohně.  Pro tento účel většina z nás zvolila speciální 13-ti stupňový sváteční ležák jantarové barvy, inspirovaný uměním sládka Josefa Tománka, který v pivovaru působil v letech 1907-1921.

Při odjezdu z pivovaru jsme ještě chvíli řešili, jak všechno to pívo dostat na motorky, ale vzhledem k tomu, že jsme tento problém neřešili poprvé, tak se nakonec zadařilo. Myslím, že kdybychom toho měli dvakrát tolik, tak bychom to tam nakonec taky dostali…hihihi. Dál naše cesta pokračovala klikatou silničkou směrem na Doksy. Ty jsme minuli a pokračovali do cíle našeho motorkaření, kterým byla malá vesnička Dřevčice (lépe řečeno její „Hospůdka u kamen“ - https://www.zahradalevandule.cz/stravovani/ . Tuto hospůdku jsme si oblíbili při našich zimních vandrech ze dvou důvodů. Za prvé je to strategicky výborné místo pro přespání v lese, protože se v okolí nachází pár skalních převisů, ale především pro skvělou domácí atmosféru, kterou tam vytváří servírka Věra.

Zde jsme už byli očekáváni a tak nám Věra běžela otevřít vrata, abychom zezadu hospody, v bilinkové zahradě zaparkovali naše motorky. Byl to hroznej fofr a už jsme stáli u vokýnka (pandemie nedovolila lemtat v hopodě), abychom do sebe dostali pár Bernardů, které tady tečou z pípy. Pívo pana Tománka jsme měli tajně postrkané v baťohách a šetřili si ho k ohni. Myslím, že bylo něco před 20:00, když jsme vyrazili na onen avizovaný 3-kilometrový pochoďák s baťohama na zádech, jejichž vysokou hmotnost tvořil z 90% již zmíněný „Tománek“. Měli jsme namířeno do převisu „Tisícový kámen“, což je pískovcová polojeskyně, která byla v mladší době bronzové využívána lidmi jako úkryt. Na místo jsme dorazili zhruba po 45 minutách. Ten převis je fakt ohromnej a při příchodu působí monstrózně. Museli jsme si z toho otevřít prvního Tománka…hihihi. Chvilku nám trvalo, než jsme se přestali divit a pak už jsme se dali do nošení dřeva a rozdělávání ohně.  Za nedlouho se setmělo a my seděli kolem ohně, pili jednoho Tománka za druhým, prokládali ho rumem z Jindřichova Hradce, opékali buřty, dělali kávu (s rumem z Jindřichova Hradce), ochutnávali Diplomatiko od Fidela a to nám vydrželo několik hodin. Prostě takovej příjemnej večírek v přírodě.

Ráno bylo celkem příjemné navzdory tomu, co jsme vylemtali. Udělali  jsme si kávu zobli nějakou bábovku a chvilku zase poseděli u ohně. Byl to jeden z posledních příjemných okamžiků našeho zálesáctví. Pak totiž přišla na řadu debata o tom, co budeme dělat do 12:00 hodin, než otevřou naší hospůdku, kde jsme měli slíbený oběd. Slova se ujal Jindřich, pasoval se do role kulturního referenta a rozhodl, že půjdeme pár kilometrů na vyhlídku Čáp a pak zase pár kilometrů do naší hospody. Byl tím nápadem tak nadšený, že jsme se rozhodli neprotestovat a vyrazili jsme.Cesta byla pěkná, dokud jsme nedošli na rozcestí pod vyhlídkou. Tam se pěšina začala zvedat někam k nebi a v kombinaci s baťohem a špatnou fyzickou kondicí začaly krutý muka v podobě šílenýho pocení, pálení všech svalů na nohách a nekonečného kyslíkového dluhu.  Naštěstí to všichni přežili bez infarktu a za chvilku už jsme si užívali nádhernou vyhlídku Čáp.

Další cesta už pak celkem utíkala. Naštěstí tam nebylo žádné velké stoupání a tak jsme byli za chvíli v naší vymodlené Hospůdce u kamen. Každý jsme tam pak doplnili vypocené tekutiny čepovanou kofolou a vychutnali si pár smažených řízečků. Strávili jsme tam ještě zhruba hodinku, pak se rozloučili s Věrou a pomalu vyrazili (naštěstí už na motorkách) směr Litoměřice. Zvolili jsme silnici číslo 269, která se příjemně kroutí a bývá většinou prázdná. Před Litoměřicemi jsme ještě zastavili v motorestu na kávu a paku už frčeli po staré silnici přes Terezín, Doksany a Novou ves směrem domů. Dojezd byl opět lehce divokej, což je už naše tradice, když se blížíme k Vodolce. U garáže jsme byli myslím kolem 14:30, krátce pokecali o tom, jak je to motorkaření skvělý a rozpustili jsme to.

Hodnocení:

Osobně mi nadchla kombinace motorkaření a čundrování. Bylo to sice poprvé, ale myslím ne naposledy.  Jen to budeme muset doladit s tím kulturním referentem, abychom si po vyjížďce nemuseli brát dovolenou na zotavení.

P.S.: procházka byla super a tak akorát vy chásko zlenivělá - Váš kulturní referent a pokladník a správce WEBU alias JINDRA